Pretty woman - 19. Od devatenáctého století

Draco málem vytrhl dveře z pantů, jakou silou do nich praštil, když vystartoval jako blesk, aby mohl najít Evansovou a celé to s ní probrat.
Ušel několik metrů a v moment, kdy chtěl sáhnout na kliku, do něj vrazily dveře. On se chytil bolestivě za nos a ze dveří někdo vyšel.
Nebyl to nikdo jiný, než samotný Remus Lupin, zablešený lykantrop, co má sotva na chleba a vodu. To mu náladu zrovna nezvýšilo.
Copak..že by si dali nakonec dostaveníčko u Potter-Evansové v pokoji?
Místo toho, aby se Draco soustředil na ostrou bolest v nose, ze kterého mu začínala stékat krev, jeho obličej jistě zrudl téměř do nachova, když si představil, co se tam asi dělo a začal se znovu vnitřně užírat. U hadích ocásků! Proč mu ten blešák leze do zelí?! To si jednou vypije!

„Omlouvám se,“ řekl Lupin tak typicky svému slušnému chování. „Nechtěl jsem tě uhodit,“ vytáhnul z kapsy hůlku a stačilo jen pár vteřin na to, aby Dracův dokonalý nos byl zase jako ze škatulky. Ale tím spíš to mladého Malfoye vytočilo, protože o pomoc nestál, zvlášť ne od Lupina. A místo poděkování mu začal spílat, že se o nic neprosil.
Zabodl do něj své ocelově zbarvené duhovky a jal se znovu otvírat kliku ode dveří, když mu v tom jeho bývalý profesor ze školy zabránil.

„Co…“ chtěl už něco říct, ale Remus mu skočil do řeči.
„Nechoď tam teď. Ať už chceš Harry sdělit cokoliv, počká to do zítřka. Zrovna jsem jí dal uklidňovací lektvar a bude spát až do rána. Necítila se dobře a myslím, že není dobré ji budit, potřebuje se pořádně prospat a uklidnit.“
Kdo se ptal na jeho názor? Proletělo Dracovi hlavou. A hlavně…z čeho jí je špatně, co? Po randez-vous s tím ošuntělým žebrákem se totiž ani není čemu divit.
Ale Draco s ní musel mluvit. Bylo to docela naléhavé.
Někdo se jim hrabal ve věcech a všechny důležité dokumenty smazal, ukradl nebo zničil. Harry to musí vědět.

Ale i když se po nějaké chvíli přemlouvání Draco snažil, Remus neuznal jeho argumenty za dostatečné a poslal ho zase zpátky.
Otrávený blonďák si znechuceně odfrknul a znovu zapadl za cihly svého dočasného pokoje. Znechucen i sám sebou, že nic víc nepodnikl. On. Malfoy. Malfoy, který si za každou cenu vezme všechno, co chce. To je přece rodinná filozofie, která šla ze syna na syna již od devatenáctého století.
Jednou ji naučí i svého syna, tedy pokud se někdy usadí, protože prozatím neměl v plánu poctít nějakou z dam a uzákonit jí svou manželkou. Do chomoutu se mu zatím nechtělo, hlavně, když ještě neměl možnost svést Evansovou.
U Salazara! Co má Lupin, co Dracovi chybí? Proč ona dává přednost tomu kříženci před čistokrevným aristokratem s pořádným jměním? On sám by se samou láskou sežral a to není vlkodlak jako Lupin.

Náhle si uvědomil, co to vlastně zaplnilo jeho mozek, jaké myšlenky ho ovládly a zavřel chápavě víčka.
Ne, tohle prostě nebylo možné.
Ať už si namlouval cokoliv, tohle prostě..ne, tohle nebylo možné.
Je to Potter.
Harry Potter.
Chlapec, který přežil.
Dívka, která se stala chlapcem.
Zatraceně sexy dívka.
Dívka, která ho přivádí k šílenství.
Dívka, která v něm vyvolává žárlivost.
Ne, to prostě není možné! On není…není do ní…
Ne! To ani náhodou!

Posadil se na postel.
Musí se vyspat. Musí se z toho vyspat. Určitě…až se z toho vyspí a vzbudí se, všechno zase bude v pořádku a tyhle nesmyslné otázky nebudou bloudit jeho myslí a nebudou zatěžovat jeho vědomí. Určitě. Zítra to bude zase všechno jinak.


***


Ráno, do kterého se Draco probudil, nevypadalo příliš pozitivně. Venku lilo jako z konve a obloha byla plná černých mraků. Sem tam se jimi prohnal klikatý blesk, který ozářil celou oblohu a foukal silný vítr.

„To to náramně začíná,“ zívnul a protáhnul se, protíraje si své oči, jejichž barva byla stejná jako nebe venku.
Ihned se otočil ke stolku, kde ležely složky.
Musí ihned najít Harry..teda Evansovou. Sám sebe okřikl, kdy vlastně začal Potterovi..Evansové tedy, říkat Harry. Protřepal šokovaně hlavou. Asi už je zkrátka přetažený.

Po všemožné ranní hygieně a úpravách popadl složky a odhodlán to všechno se svou kolegyní probrat, šel do jejího pokoje.
Dvakrát zaklepal.
Nic.
Zaklepal znovu, ale stále se nikdo neozýval.
Zaklepal ještě jednou, ale už mu bylo podezřelé, že stále nebyla žádná odezva.
Otevřel zvědavě dveře a když spatřil prázdnou ustlanou postel, zaklel.


***


Harry už vstala před šestou hodinou. Sice se ještě nějakou půlhodinu převalovala, ale nakonec musela vstát.
Lektvar, který ji Remus dal, účinkoval hned a ona tím pádem spala déle, než by očekávala.


Oproti předešlých dní jí bylo o něco lépe. Asi ji pomohlo, když se mohla svěřit Remusovi. Už příliš ji všechno tížilo na srdci. Cítila na hrudi podivnou tíhu a v hlavě se jí nepřetržitě míhaly nehezké myšlenky. Asi to tak všechno mělo být. Zřejmě osud nechtěl, aby jí byl přán vztah s Ginny a ona by to měla přijmout.

Šla chodbou přímo k hlavnímu štábu bystorozorů a administrativy. Věděla, že tam Pastorek má být. Dnes měl úřední hodiny od sedmé.
Potichu otevřela dveře a nakoukla do kanceláře, kde za stolem seděla ministrova sekretářka a s někým se bavila.
Harry vstoupila a na mladou dívku se usmála.
„Dobrý den, Lino.“
„Slečno Evansová,“ otočila se v mžiku na ni a usmála se. „Co vy tady, tak brzy.“
„Jdu za ministrem, je volný?“
„Je mi líto, slečno, ale teď má u něj audienci tady slečna Láskorádová,“ ukázala na dívku, s níž se doteď bavila a jejíž obličej prozatím nebyl Harriet ukázán. Jakmile uslyšela jméno dívky, na tváři se jí rozlil úsměv a ihned se na ni otočila, neuvědomujíc si, že je zřejmě divné, když se takto tváří.
„Lenko,“ zapomněla se. „Jak se máš?“
„Promiňte?“ Ozval se vedle ní veselý hlásek plavovlasé mladé ženy. „My se známe? Je to možné, ale nevzpomínám si.“
A v tu chvíli si Harry uvědomila své pochybení. „Ne,“ odkašlala si, „totiž..já znám vás…promiňte, nechala jsem se unést,“ podala ji svou ruku. „Harriet Evansová. Znám vás, jste redaktorkou Jinotaje.“
„Ano, čtete Jinotaj?“ Přijala její ruku a vřele se usmála, tak, jak to uměla jen Lenka.
Tolik jí scházela. Byla tak jiná než ostatní a vždycky dokázala tak pozvednout náladu. Nebyl snad nikdo, kdo by ji neměl rád.
„Samozřejmě,“ přitakala zvesela černovláska.
„Lenko,“ oslovila ji familiérně sekretářka, „můžeš jít, pan ministr tě už čeká. A držím palce, ať ten rozhovor vyjde.“
„Díky, Lino a doufám, že se zase někdy uvidíme za jiných okolností,“ odhrnula si redaktorka Jinotaje vlasy z očí a otočila se na Harriet, „mějte se, těšilo mě.“
„Ano, mě taky,“ usmála se dívka-jejíž-jméno-už-nebylo-tak-známé a zamračila se na mladou sekretářku. „Vy se s ní znáte osobně?“
Dívka sklonila stydlivě hlavu. „Ano, totiž, chodily jsme spolu do školy.“
„Vážně?“ Chopila se slova Evansová. „Vy jste chodila do Bradavic? Nějak si na vás nevzpomínám. Pamatuji si na Lenku, studovala o ročník níž, ale na vás ani ne…“
„Totiž…já jsem byla v Bradavicích necelý rok.“
„Ach tak, přestoupila jste, potom je mi to jasné,“ usmála se vroucně dívka se zelenýma očima.
„No,“ zarděla se znovu plavovláska, „víte…ani ne. Já totiž…já jsem moták, víte? Neumím si kouzly ohřát ani čaj.“
„Ach,“ zasekla se na chvilku Harriet a cítila se trapně. Proto byla ta dívka tak plachá. Teď už chápala všechen její postoj. „Promiňte, to jsem nevěděla. Je mi líto, pokud jsem vás dostala do rozpaků.“
„To je v pořádku,“ sklopila hlavu a zalistovala v diáři. „Pokud jde ale o schůzku s panem ministrem, dnes to bohužel nepůjde, má tu plno. Jednu schůzku za druhou. Hned po Lence Láskorádové má schůzku s bulharským ministrem, a pak má schůzku U Svatého Munga. Poté má zase jednání s oddělením pro kouzelnickou dopravu a pak má schůzi se zkoušejícími profesory zkoušek NKÚ.“
„Takže má zkrátka nabytý program, jak tak poslouchám,“ zamrkala přemýšlivě Harry a dívka přikývla. „Dobrá, tak tedy..víte co, můžete panu ministrovi říct, že jsem tady byla a ať mi, až bude moci, pošle sovu? Jde ještě o dořešení toho případu. Chci to už mít z krku, jistě me chápete.“
„Samozřejmě. Vyřídím mu to. Je mi líto, že jste se trmácela takovou cestu tak brzy ráno, mohla jste zde nechat oběžník.“
„To nevadí, Lino. Stejně jsem nemohla spát. Tak se mějte pěkně a ať vám to dneska rychle uběhne.“
„Děkuji, slečno Evansová, vy se taky mějte hezky, ráda jsem vás viděla.“
„Nápodobně, Lino.“


***


Venku stále lilo jako z konve, čas od času se zablýsklo a zazněl hřmot.
Harriet, když vystoupila z krbu, už téměř na jazyku cítila, jak si k snídani udělá čerstvé vafle s borůvkovou marmeládou.
„No sláva, že ses uráčila přijít.“
A v tu chvíli její nadšení polevilo.
„Malfoyi, trocha vlídnosti by ti taky neuškodila,“ ani se na něj nepodívala a dělajíc, že ho ignoruje, šla rovnou do kuchyně.
Ale ten blonďatý snob ji následoval.
„Co chceš?“ Otočila se na něj naštvaně a zamračila se.
„Že ty máš ještě menstruaci, Evansová, že jsi taková nepříjemná?!“ Popíchnul ji Malfoy.
„V tom případě ty bys ji musel mít tři sta šedesát pět dní v roce, Malfoyi!“
Namísto, aby se plavovlasý aristokrat ohradil, se spíše ještě šibalštěji usmál. „Musíme si spolu promluvit.“
„A já myslela, že už to děláme,“ opáčila ironicky bystrozorka.
Draco Malfoy ignoroval tón jejího hlasu a dělal, že přeslechl poznámku vůbec. „Jde o náš případ. Nevím, jestli ses už dívala do těch složek, které si přinesla, ale já ano a moc se mi to nelíbí.“
Harriet se zamračila a posléze zaujala zaujatý postoj. „Co se děje?“ Optala se starostlivě. Moc dobře znala Draca. Když už se rozhodne mluvit o práci, má to opodstatněné odůvodnění. A už tahle skutečnost se jí nelíbila.
„Ty složky jsou téměř prázdné,“ reagoval bývalý zmijozelský princ. „Všechny nové důkazy, které jsem nashromáždili, jsou zkrátka fuč. Všechno. Fotky, lejstra, pitevní správy. Všechno. Jsou tam jen prázdné a čistě bílé papíry, netknuté, jako by se případu nikdo neujal.“
„To nemyslíš vážně?“ Zpozorněla Harry a dala ruce naštvaně v bok..
„Ne, asi si dělám srandu, Evansová. Jistěže to myslím vážně. Mám ty složky u sebe, pojď se podívat.“



Harriet nevnímala, jak přehnaně uklizeno Malfoy v pokoji má. Za dobu, co ho měla v domě, u něj v pokoji ještě nebyla a do této doby neměla ani v plánu to měnit. Dnes měla možnost se podívat, jak si to tu mladý aristokrat zařídil a téměř se až cítila potupně, když si povšimla té systematičnosti ve všem. Jak to tu měl Draco Malfoy puntičkářsky uspořádané, uklizené a úhledné. Ještě stačilo podívat se do zásuvky s ponožkami, zda je má seřazené podle barev.

„Tady,“ vytáhnul Malfoy složky z šuplete ze stolu, kam je přes noc uschoval. Položil je na postel, pobídnuje Harry, aby se usadila, a rozevřel je. „Vidíš,“ otáčel jednu stránku za druhou, „všechno zmizelo. Všechna naše práce přišla vniveč, protože nějaký dobrák, salazaržel, to prostě a jednoduše smazal,“ zvýšil hlas, čímž dal najevo, jak je pobouřený.
„Kdo by měl k těm složkám přístup?“ Optala se Harry a podívala se podezřívavě na Malfoye. „Neměli jsme uzamčenou ani zaopatřenou kancelář a naše složky ležely na stole několik dní netknuté. Mohl se k nim dostat kdokoliv.“
„Ano, to mohl,“ potvrdil mladý dědic Malfoyovského jmění, „ale málokoho by napadlo se tam vloupat. Musel to být někdo, kdo o tom věděl. Kdo si byl jistý, že tam nejsme a že je kancelář volně průchodná. Nebo to mohl být někdo, kdo je znalý pokročilé magie, aby se mohl dovnitř dostat i přes případné překážky,“ doplnil svou teorii Draco a zaklapl desky lejster. „Ať to byl kdokoliv, musíme to zjistit,“ zahladil si plavý pramen vlasů za ucha, jakmile mu sklouzl přes čelo dolů. „Ale..když tak o tom přemýšlím, někdo mě napadá…“
„Kdo?“

Bystrozor s pohledem zbarveným jako nebe před bouří se vědoucně usmál a věnoval svůj pohled své kolegyni. Ano, už na to jistě kápl. Tohle bylo snad jedno z nevysvětlujících zjištění. A přišel a to zrovna on!


A/N: jelikož sotva sedím a vidím rozdvojeně, motá s emi hlava a vůbec jsem ráda, že dejchám, ani náhodou jsem se nedívala na překlepy, chyby a všelijaké ptákoviny, které tam můžete najít, tak mi to prosím odpuste.

18. Kapitola || 20. Kapitola

32. Třicet dva kroků31. 31. červenec30. Třicet mil29. Dvacet devět let čekání28. Dvacet osm týdnů27. Dvacet sedm minut hrůzy26. Šestadvacet minut po sedmé25. Naposledy před pětadvaceti lety24. Dvacet čtyři hodin23. Třiadvacáté narozeniny22. Po dvacáté druhé hodině21. Den po dvacátých prvních narozeninách20. Dvacáté výročí19. Od devatenáctého století18. Osmnáctá hodina17. Sedmnáctého května16. Jako v šestnácti15. Počítej do patnácti14. Čtrnácté pokolení13. Pátek třináctého12.. Pokoj č. 1211. Jedenácté přikázání10. Deset minut slávy9. Devět životů8. Osmý okrsek7. Sedm hodin večer6. Šest měsíců5. Pět (ne)smyslů4. Čtyři vraždy stačí, drahoušku!3. Tři přání2. Dva protichůdné pocity1. První máj